Na úvod…

Nejedná se o odbornou práci. Sám žiji v Praze a jakožto pravoslavného křesťana mě zajímala historie pravoslaví v této zemi. Pokud vás toto téma zaujme, berte prosím tento článek pouze jako úvodní text a informace si sami ověřte (například v uvedených zdrojích).

Počátky slovanské liturgie a kontakty husitů s pravoslavím

Cyril a Metoděj

Křesťanství mezi Slovany na Velké Moravě začali systematicky šířit soluňští bratři sv. Konstantin (Cyril) a sv. Metoděj. V rámci své misie na Velká Morava prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Konstantin pro tento jazyk vytvořil také písmo nazývané hlaholice, čímž položil základ specifické slovanské křesťanské kultury.

Slovanské liturgie v době přemyslovských knížat

České země vešly do společné křesťanské rodiny v době přemyslovských knížat. Prvním českým knížetem, který přijal křesťanství byl Bořivoj I. Pokřtít se nechal spolu se svoji manželkou Ludmilou roku 874 na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka I. Křest provedl sv. Metoděj, který tehdy již působil jako moravský arcibiskup.

Od 10. století pak v Čechách fungovala tzv. dvojkolejnost – vedle sebe existovala latinská i slovanská liturgie, například u svatého Václava. Významným centrem slovanské kultury se v 11. století stal Sázavský klášter, založený svatým Prokopem kolem roku 1032.

Kontakty se slovanským Východem byly udržovány zejména přes Uhry, odkud mniši navazovali vztahy s Byzancí i Kyjevskou Rusí, docházelo k výměně legend i kultu svatých. Tato tradice však postupně zanikla – na konci 11. století v přemyslovských Čechách zvítězil latinský ritus a slovanská liturgie byla potlačena.

Úplně však nezmizela. Ve 14. století ji krátce obnovil český král a římský císař Karel IV., který založil Emauzský klášter (klášter Na Slovanech). Stalo se tak 21. listopadu 1347 na základě privilegia uděleného papežem Klement VI. dne 9. května 1346. Karel IV. tak mohl založit klášter benediktinů slovanské liturgie v Podskalí při starším kostele svatých Kosmy a Damiána. Souhlas papeže získal ještě jako moravský markrabě, a to s podmínkou, že půjde o jediný takový klášter ve Svaté říši římské.

Do Prahy proto povolal benediktiny z kláštera v Tkonu na ostrově Pašman (dnešní Chorvatsko), tzv. hlaholáše, kteří ovládali církevní slovanštinu. V husitské době klášter přešel k husitům a v 16. století pak postupně zanikl.

Kontakty husitů s pravoslavím

Husitství vzniklo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa. Po jeho upálení roku 1415 se hnutí masově rozšířilo v Českém království i na Moravě. Husité hledali spojence i na Východě, protože se vzpomínky na některé pravoslavné obřady a zvyklosti (např.: nutnost přijímat “pod obojí způsobou”, podávání svatého přijímání dětem, srozumitelný jazyk bohoslužeb) uchovávaly v národním povědomí.

Proto vyslali do Konstantinopole anglického magistra přimknuvšího k husitům Petra Payna, aby vyjednal možné spojení. (Ten zde přijal pravoslavnou víru a nové jméno Konstantin Angelik.) Roku 1452 dokonce konstantinopolská církev zaslala Čechům list, , ve kterém jím nabídla sjednocení s tím, že jim dovolí zachovat si jejich specifické české obřady a zvyklosti.

Husité tuto nabídku přijali v září 1452 s obrovským vděkem a poslali do Cařihradu dopis, na který však už nikdy nedorazila žádná odpověď, protože město roku 1453 padlo do rukou Turků. V říjnu 1452 se sice vydal na cestu k císaři mistr Konstantin Angelik s několika českými posly, ale do cíle už nedošli. Již čtvrt roku před jejich odjezdem z Prahy totiž sultán Mehmed II. zahájil poslední válku proti Cařihradu, který byl 29. května 1453 definitivně dobyt. Poslední císař Konstantin Paleolog padl při obraně trůnu svých otců s mečem v ruce a zůstal pochován pod zříceninami města, čímž byly veškeré plány na spojení zmařeny. 

Dopisy jsou dostupné na portálu Orthodoxia.cz.

Obnova pravoslavné církve v českých zemích v rámci Rakouska-Uherska

Obnova pravoslavné církve v českých zemích v období Rakousko-Uherska byla složitým a postupným procesem, který se odehrával v podmínkách výrazných právních i společenských omezení. Přesto se již od druhé poloviny 19. století začaly objevovat konkrétní iniciativy, které usilovaly o její znovuoživení.

Jedním z prvních důležitých kroků bylo vytvoření zázemí v chrámu. Z iniciativy českých vlastenců, mezi nimiž byli například Karel Sladkovský (významný liberální politik a propagátor stavby Národního divadla v Praze) a František Ladislav Rieger (spoluzakladatel Národní (staročeské) strany) byl v Praze pronajat chrám pro pravoslavné bohoslužby. Tím byl chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Rakouské úřady však zablokovaly jeho odkoupení, a proto mohl být chrám pronajat pouze na soukromou osobu. Duchovní správu zde zajišťoval ruský klérus. Právě zde se Češi mohli s pravoslavím seznamovat přímo ve své zemi, i když prakticky jen na jednom místě.

Impulzem k přestupům k pravoslaví se stalo také vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti roku 1870, známé jako První vatikánský koncil. V reakci na tuto událost přestoupilo 14 Čechů v Petrohradě k pravoslaví.

Dalším významným mezníkem bylo založení spolku Pravoslavná beseda v roce 1903. Protože stát neumožňoval vznik oficiální pravoslavné náboženské obce, plnil tento spolek její funkci alespoň částečně. Zpočátku měl 27 členů a jeho hlavním cílem bylo šířit osvětu, pořádat přednášky a nahrazovat chybějící farní strukturu.

Rozvoj pravoslaví byl však výrazně brzděn řadou úředních překážek. Pravoslavný kněz v Praze neměl postavení duchovního správce, ale byl považován pouze za soukromou osobu. Církevní úkony proto neměly v Rakousku úřední platnost a právoplatné listiny pro české pravoslavné musel vydávat až metropolita v bukovinských Černovicích (dnešní západní Ukrajina). Současně byla zakázána jakákoliv veřejná propagace pravoslaví – kněží nesměli pořádat průvody ani nosit na veřejnosti duchovní roucho, a to dokonce ani při pohřbech.

Nedůvěra úřadů vůči pravoslaví souvisela mimo jiné s obavami z panslavismu, který byl vnímán jako potenciálně politicky nebezpečný. Proti institucionalizaci pravoslaví vystupovala také Římskokatolická církev, která bránila vzniku plnohodnotných diecézních struktur. Ty byly proto nahrazovány spolkovou činností prostřednictvím již dříve zmíňované Pravoslavné besedy.

Pravoslavná beseda se aktivně zapojovala i do širšího kulturního a národního života. Korporativně se účastnila snah o kanonizaci Jana Husa. Mnozí badatelé se kloní k tomu, že myšlenka a návrh podat Ruské synodě žádost o prohlášení M. Jana Husa svatým patří právě JUC. Fr. Budinovi (jeden z aktivních členů Pravoslavné besedy). Již 5. července 1903 se Pravoslavná beseda podílela na slavnosti položení základního kamene k pomníku Jana Husa, přičemž jeho mučednická smrt byla připomenuta i zádušní liturgií.

Kromě chrámu sv. Mikuláše existovala pro Čechy možnost setkat se s pravoslavím také v lázeňských městech, jako jsou Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Zde však tyto ruské pravoslavné chrámy fungovaly především v německém prostředí a pouze během lázeňské sezóny.

Celkově lze říci, že obnova pravoslavné církve v českých zemích byla v období Rakouska-Uherska nesena především iniciativou jednotlivců a spolků, které navzdory omezením postupně vytvářely základ pro její budoucí institucionalizaci.

První republika

K nejvýznamnějším postavám obnovy pravoslaví v českých zemích v období první republiky bezpochyby patří Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík

Svatý Gorazd II., tehdy ještě katolický kněz Matěj Pavlík, patří k nejvýznamnějším postavám novodobých náboženských dějin českých zemí. Jeho působení začalo nabírat na intenzitě v roce 1920, kdy vznikla samostatná Československá církev husitská. Matěj Pavlík se v té době potýkal se závažnou oční chorobou, kvůli níž mu hrozilo oslepnutí, což ho dočasně odsunulo mimo hlavní dění. Přestože se plně neztotožňoval s ideami nově vzniklé církve pod vedením Karla Farského, silně podporoval myšlenku české liturgie. V Kroměříži na náměstí dokonce sám odsloužil historicky první českou bohoslužbu. Jeho radikalizující se nesouhlasné postoje vůči Římu nakonec vedly k tomu, že byl 3. září 1920 z katolické církve exkomunikován.

Na začátku roku 1921 vypracoval Pavlík pro novou Československou církev ideové směrnice, které však považoval pouze za prozatímní. Jeho vizí bylo, aby církev přijala nicejsko-konstantinopolské vyznání a spojila se s pravoslavím. V dubnu téhož roku byl zvolen biskupským administrátorem pro Moravu a Slezsko. Po měsících rozhodování se veřejně přihlásil k pravoslavné orientaci, kterou označil za „nejplodnější formu křesťanství po stránce náboženské i národní“.

Zlomový moment se stal září roku 1921. V srbském klášteře Krušedol byl Pavlík 21. září tonzurován na monacha (pravoslavného mnicha) a přijal mnišské jméno Gorazd. O tři dny později byl v Bělehradě v chrámu sv. Michaela Archanděla oficiálně jmenován biskupem českým a moravskoslezským a 25. září zde proběhla jeho biskupská chirotonie (svěcení).

V době jeho pobytu v Srbsku se vyostřil konflikt mezi liberálním proudem v československé církvi, vedeným ThDr. Karlem Farským, a pravoslavným křídlem, v jehož čele stál Gorazd. Proti pravoslaví vystoupili taky římští katolíci, protestanti a socialistické politické strany spolu s Čs. stranou lidovou. Vláda ČSR mu neudělila státní souhlas s výkonem biskupské funkce a uznala jej pouze za správce eparchie. Během tohoto neklidného období (konkrétně v roce 1922) stihl při krátké cestě do USA založit několik obcí pro československé přistěhovalce. Spor v domácí církvi nakonec skončil Gorazdovým odchodem v roce 1924. Po nuceném odchodu z Církve československé a odmítnutí návratu ke katolíkům se naplno vrhl do zakládání samostatných pravoslavných obcí na Moravě.

Období let 1924 až 1929 se neslo ve znamení spojenectví se Srbskem a následného úspěchu. Gorazd sjednotil moravské obce s pražskou obcí a dohodl úzkou spolupráci se Srbskou pravoslavnou církví, kam vysílal české bohoslovce. Toto úsilí bylo završeno v roce 1929, kdy stát i srbská církev oficiálně schválily vznik samostatné České pravoslavné eparchie.

V letech 1928 až 1942 se Gorazd soustředil na budování církevní infrastruktury. Pod jeho vedením vzniklo 14 nových chrámů, ačkoliv jeho záměr založit monastýr (pravoslavný klášter) zůstal nenaplněn. Od roku 1936 působil misijně v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kde vyučoval liturgiku a zpěv. Při obnově pravoslaví kladl důraz na čistotu prvotního křesťanství a cyrilometodějskou tradici. Českou pravoslavnou církev vnímal jako přímou nástupkyni odkazu soluňských bratří na Velké Moravě. K liturgické jednotě církve významně přispěl také sestavením Lidového sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů.

Protektorát

V době druhé světové války sehráli zástupci pravoslavné církve v Protektorátu Čechy a Morava klíčovou roli v protinacistickém odboji. Poté, co parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, poskytla jim církev úkryt. Sedm parašutistů nalezlo útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Následné represe na sebe nenechaly dlouho čekat. Soud s členy České pravoslavné církve se konal 3. září 1942. Biskup Gorazd, farář Václav Čikl a předseda rady starších Jan Sonnevend byli odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni následujícího dne, tedy 4. září 1942 ve 14:35, na Kobyliské střelnici. Stejný osud čekal o den později i o. ThDr. Vladimíra Petřka, který byl popraven 5. září. Vlna poprav pokračovala 24. října, kdy bylo zastřeleno dalších devět členů katedrální kongregace. Celkem bylo popraveno dvanáct představitelů Pravoslavné církevní obce v Praze 2.

Dne 27. září 1942 došlo k úplnému rozpuštění „Českopravoslavné obce srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava“. Církevní majetek byl zkonfiskován, chrámy zapečetěny a bohoslužby zakázány. Všichni duchovní této církve byli deportováni na nucené práce do Německa. Tímto zásahem skončilo jednadvacetileté období Gorazdovy mise, které svou délkou symbolicky odpovídalo působení svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.

Odkaz těchto osobností zůstal v církvi živý i po válce. Ačkoli srbská pravoslavná církev uctívala biskupa Gorazda jako mučedníka a svatého již delší dobu, jeho svatořečení v Československu proběhlo až ve dnech 4.–6. září 1987 v olomouckém chrámu sv. Gorazda I. Kanonizačnímu obřadu předcházela pouť do Gorazdovy rodné Hrubé Vrbky a do Mikulčic. Jelikož bylo tělo biskupa po popravě spáleno, církev nemá k dispozici jeho ostatky; jako relikvie jsou však v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje uchovávána jeho bohoslužebná roucha.

Proces uznání obětí nacismu pokračoval i v nedávné době. V roce 2019 byli někteří pravoslavní mučedníci z této doby svatořečeni ve skupině svatých českých novomučedníků. Následně 8. února 2020 proběhlo v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze svatořečení dalších českých novomučedníků z období nacismu.

Novodobý vývoj

Po skončení druhé světové války došlo v roce 1946 k zásadní změně v jurisdikci. Československá pravoslavná církev tehdy přestoupila ze srbské jurisdikce pod jurisdikci moskevského patriarchátu a byl zřízen jeho exarchát.

Tento vývoj pokračoval postupným osamostatňováním. Nejprve vznikl v roce 1946 autonomní exarchát, kterému byla později, v roce 1951, udělena autokefalita (úplná samostatnost). Tato samostatnost však nebyla okamžitě uznána všemi pravoslavnými církvemi – cařihradský patriarchát ji akceptoval a požehnal jí až v roce 1998.

S rozdělením společného státu po roce 1989 došlo také k úpravě názvu církve. Původní název „Pravoslavná církev v Československu“ se změnil na současný oficiální název: Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

V současné době je pravoslavná církev v Česku druhou nejpočetnější křesťanskou skupinou (hned po katolicích). Podle sčítání lidu z roku 2021 se k ní hlásilo 40 681 věřících, čímž počtem předstihla Českobratrskou církev evangelickou. V dnešní době navíc církev zaznamenává velký růst, který je způsoben především příchodem válečných migrantů z Ukrajiny.

Hlavou církve – jejím metropolitou – je v současnosti arcibiskup prešovský Rastislav, který se této funkce ujal v lednu roku 2014.

Seznam použitých zdrojů

Akademické práce:

HÁJEK, Antonín. Pravoslavná církev v českých zemích v letech 1918–1942. Praha, 2022. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Husitská teologická fakulta. Vedoucí práce doc. ThDr. Kamila Veverková, Ph.D. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/157358

Internetové zdroje:

Husité v Konstantinopoli. Orthodoxia.cz [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://www.orthodoxia.cz/dejiny/husite-v-konstantinopoli.htm

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslavná_církev_v_českých_zemích_a_na_Slovensku

Emauzský klášter. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Emauzský_klášter

Husitství. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Husitství

Bořivoj I. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bořivoj_I.

Svatý Gorazd II. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Gorazd_II.

Cyril a Metoděj. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metoděj

František Ladislav Rieger. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ladislav_Rieger

Vladimír Petřek. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Petřek

Svatí čeští novomučedníci. In: Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatí_čeští_novomučedníci